All those pretty corpses - kapitola II.

26. listopadu 2011 v 17:18 | Isabela |  Naše tvorba
Musím říct, že to je větší kravina, než jsem čekala, ale při psaní kravin se nejlíp relaxuje :D A musm přiznat, že to má rychlejší spád, než jsem čekala. Nom, ještě s tím něco provedu :D


Narovnávám se, přecházím k dřezu a vyplachuji si ústa. Když vypínám vodu, otevírám dveře do obýváku, odkud okamžitě s nadšením vybíhá pes a motá se mi kolem nohou. Nevnímám ho a jdu dál. V krbu hoří oheň, což je ráno docela nezvyklé. V křesle sedí táta. Nehýbe se, zírá do plamenů a cosi si mumlá. "Smrt je sladká," opakuje tiše. "Smrt je sladká, smrt je sladká!" Přicházím blíže k němu. Když zaslechne mé kroky, tuhne a najednou je zcela tichý. Po krku mu stéká pramének potu a naskakuje mu husí kůže. Hlava se mu chvěje, očividně se nemůže rozhodnout, jestli se má otočit nebo ne. Ale ví, že za ním někdo je. Nakonec zůstane tak, jak byl celou dobu. Jen znovu spustí svou. "Smrt je sladká, smrt je sladká, smrt je sladká! Smrt přichází, slyším ji. Smrt je sladká, chci s ní jít. Za ní možná půjdu, jen když ona bude chtít. Smrt je sladká."
Chytám se opěradla a sedám si na bobek vedle táty. Chvíli zírám do plamenů. Pak ho pohladím po vlasech. Celého ho polije ledový pot. "Smrt je sladká…" vydá ze sebe roztřeseným hlasem. Usmívám se. "Víš, tati… Pro člověka není nejhorší pravdu nemít. Daleko horší je být přesvědčen, že ji má, ale zjistit, že ji nemá. Na druhou stranu jsou tohle tvá poslední slova a člověk nemá umírat se lží na rtech. Takže dovol, abych tě opravila. Smrt chutná spíš… jako rajčata. A může za to jen Bůh, víš, protože je to strašnej zmetek. Cožpak neumíráme proto, aby nás mohl pozřít? Cožpak to nebylo rajské jablko, kvůli kterému nás vyhnal? Myslím, že právě proto, že jsme sem s rajčetem přišli, tak bychom s ním měli i odejít… Smrt chutná jako rajské jablko." Nakláním se k němu a přikládám mu nůž ke krku. "Vidíš ty plameny?" šeptám. "Pozorně se na ně dívej. Budeš v nich totiž trávit celou věčnost."

Na skle dveří se konečně objevuje modré světlo a já s pláčem vybíhám ven a vrhám se hned prvnímu strážníkovi do náručí. Skrývám si hlavu v dlaních. "Prosím! Prosím, dejte je pryč. Je to příšerné, všude je tolik krve a oni jsou mrtví, chápete?! Jsou mrtví!" vřeštím sebou a kroutím se. "Prosím! Odpřísáhněte mi, že ho najdete… Toho vraha. Odpřísáhněte mi to!"
"Slibuji," mumlá trochu zmateně muž kolem třicítky.
"Přísahejte!"
"Slibuji," zopakuje tvrdohlavě. "Teď běžte do auta, slečno. Máme terapeuta. Pomůže vám. A pak zařídíte pohřeb tak, jak by si ho přáli, ano? Přesně tak, jak by ho chtěli."
Popotahuji a přikyvuji. Muž mě pouští a jde dovnitř. Kolem ramen mě bere jiný policista a pomáhá mi nasednout do vozidla.
Hlavou mi proniká ostrá bolest, mám pocit, že se každou chvíli rozskočí. Myslím, že už je blízko, naše spojení se zdá mnohem silnější.
May, drahoušku, jsi neuvěřitelně statečná, víš to? Jen se opatruj, nesmí na tebe přijít. Nesmí tě polapit, motýlku. Vedeš si totiž perfektně. Zbývá poslední brána a znovu tě sevřu ve svém náručí. Zbývá poslední brána a vstanu z mrtvých. Mimochodem, tvůj otec prošel kolem. Prý jsi měla pravdu… Rajské jablko je to, co nás dostává do pekel.
Taky bych ocenil, kdyby sis pospíšila. Řeka smrti tu je totiž dost studená. Prosím prosím.
Čím víc nad tímhle přemýšlím, tím míň se mi to líbí. Jeho bratra vůbec neznám, nikdy mi nic neudělal. Rodiče mě aspoň párkrát naštvali, ale co mám k čertu dělat s jeho bratrem? Přijde mi hloupé zabít někoho, koho neznám. Možná, že kdybych si s ním nejdřív o tom promluvila. Vysvětlila mu, co přijde a řekla, že mě to mrzí, ale že prostě nedokážu zabít nic, co nemluví, a tak teď ví, že se ho pokusím zabít a může se zkusit bránit nebo tak. To je samozřejmě strašná blbost, kterou Kanovi nemůžu udělat. Prostě ho pozvu na pohřeb svých rodičů a pak to sfouknu všechno najednou. Vždyť Kane sám říkal, že až to udělám, musím ho co nejrychleji vykopat, aby znovu nezemřel. A tak to budu mít pěkně při ruce.

Do země spouští dvě bílé rakve. Otevírám knihu na stránce, kde je úhledným písmem napsána oblíbená báseň mých rodičů od Johna Donna. Podle drobnosti toho písma hádám, že to tam psala máma. Ještě před svatbou si pořídili tuhle malou knížku a psali tam vše, co měli oba rádi. A tak si myslím, že by se tím měli i rozloučit.
"Jsi otrokem Osudu, Šance, králů a zoufalců,
spolu s jedem, válkou a studní chorob,
a opiem, které nás stejně jako kouzla uspí;
a lépe než mrtvice, proč tě tedy ještě šířit?
Jeden krátký spánek pomine, probudíme se navěky.
A smrt nebude už více; smrti, zemřeš."
Vhazuji do jámy květinu. Hned za ní dopadá první lopata hlíny. Teď už zbývá jen poslechnout si všechny kondolence.
May, dávej přeci pozor. Nesmíš to jen přejít s díky u každého. Nezapomeň, že tu je můj bratr, tak ať ho nepřehlédneš. Taky jsem si myslel, že tyhle věci jsou triviální. Ale věř mi, malé věci znamenají hodně. Nic není triviální.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ethan Ethan | Web | 26. listopadu 2011 v 17:27 | Reagovat

Vrahu! :D:D
Rajčata :D :D :D :D V tom případě se na umírání fakticky těším. :D Přece jenom... MILUJU rajčata :D Hm, škoda, že doma zrovna žádné nemáme. :D Tahle povídka na ně vážně vzbuzuje chuť. :D :D:D
Hehe, tatínek byl... Tak trochu blázen. :D Na druhou stranu, co čekat jiného, když vaše dcera zabije vaší manželku a vy jste další na řadě? :D
Kanův bratr. xD :D Hm, už teď je mi ho líto chudáka. :D MOment, vlastně není :D Bude to aspoň švanda :D A ona pokud to bude mít přiruce... :D Konečně nebudu jedinej, kdo vykopá svou spřízněnou duši nebo tak něco z hrobu. :D To bude fajn pocit. :D Ta holka je vlastně docela symaptická. xDD I když nejspíš blázen. :D
No nic, nevykecávám se a jdu si najít *silonky* ponožky. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama