Dcera (část devátá)

19. listopadu 2011 v 17:43 | Isabela |  Naše tvorba
Heh, taky po srpnu? No nevadí, předposlední kapitola, děcka. Užijte si to ;)


Zamkla jsem za sebou a přišoupla ke dveřím jednu za židlí. "Jak?"
"Všichni byli na nějaké párty v jiném pokoji."
"Ty jsi šla do klučičí ložnice?"
Mlčela.
"Ty seš blbec. Za todle by tě mohli klidně poslat domů." Nemohla a ani jsem tomu nechtěla věřit. Tohle je ta holka, co jednou řekla, že už nikdy nepojede domů.
"Nikdo mě neviděl," prohlásila s ledovou jistotou. "Všichni byli na té párty."
"Ty seš vážně pako," zakroutila jsem hlavou. "Nevíš, čí to je?"
"Tohle je dceruška Anča."
Strhla jsem ze své postele prostěradlo a začala ho cpát do svého báglu do rakety. Pindo svatá, tohle bude první místo, kde bude Kirby hledat. Prohledala jsem zásuvky ve stole, jestli tam nebudou nůžky, abych udělala otvory na vzduch. Elizabeth tam pořád seděla a mazlila se s tou potvorou.
"Musíme to schovat," rozhodla jsem. "A myslím to smrtelně vážně, teď máš vážně průser."
Neslyšela mě. "Moje sestra je hezká. Má dlouhé copy jako ty. Taky je stejně tak hodná jako ty," a pak pronesla téměř úpěnlivě naléhavým hlasem, "a je jí teprve patnáct."

Kirby na tom trval, takže dostal povolení k prohlídce cimer, která začala, můžete hádat, naším pokojem. Ta potvora tam ale nebyla. Strčila jsem to do leteckého batohu a schovala do jedný z těch zaprděnejch odstředivek v prádelně. Nacpala jsem před něj další slaďácký povlaky, což mi připadalo v Kirbyho případě jako docela krutá, ale vhodná ironie. On byl ale vzteky bez sebe, že to neviděl.
Když ho patrová vychovatelka provedla všema cimrama, protestoval: "Chci to prolézt ještě jednou, vím, že tam někde je." Pak se otočil ke mně. "Stejnak vim, že ji máš."
"Poslední raketoplán odlétá za deset minut," oznámila mu vychouška. "Na další hledání už nemáš čas."
"Má ji! Poznám jí to na ksichtě. Někam ji zašila. Někde v téhle ložnici."
Vychouška vypadala, jako by ho chtěla mít v tý svý malý pasti na krysy aspoň hodiny. Zakroutila hlavou.
"Tohle jsi prohrál, Kirby. Buďto zůstaneš a zmeškáš raketoplán a budeš celý Vánoce trčet v Pekle, nebo odlítneš a přijdeš o tu tvou milovanou dcerušku Anču… Posrals schůzi na obě strany."
Popadnul mě za zápěstí. Vyrážka pod tím zasraným výstražným řemínkem byla naprosto nesnesitelná. Zápěstí mi začalo otýkat a bylo celý do fialova. Snažila jsem se druhou rukou uvolnit, ale jeho sevření bylo vážně tvrdý a stejně jako jeho výraz slibovalo pomstu. "Tady Octavie byla minulej týden na samurajskym mejdanu v chlapecký ložnici," žaloval vychovatelce.
"To není pravda," bránila jsem se. Skoro jsem nemohla mluvit, z tý bolesti se mi dělalo tak blbě, že jsem měla pocit, že sebou každou chvíli seknu.
"Tomu se dá těžko věřit," odbyla ho vychouška, "protože je za trest omezená hlásícím řemínkem."
"Tímhle?" ušklíbl se Kirby a škubl mi rukou nahoru. Zařvala jsem. "Tenhle krám?!" Zakroutil mi s ním kolem zápěstí. "Umí si ho sundat kdy chce, to snad nevíte?" Pustil mi ruku a vrhl na mě pohled, kterej naznačoval, že by se ze mě mohl klidně zeblejt. Nápodobně. "Tara je na to moc chytrá, aby jí takováhle hračka v něčem zabránila, že jo, Taro?"
Přitiskla jsem si zápěstí cukající bolestí k tělu a modlila se, abych neomdlela. Tady nejde o ty potvory, uvažovala jsem hořečnatě. Tohle by mi kvůli nějaký sviňce neudělal. Musí v tom být něco horšího. Horšího. Nikdy jí nesmí dostat zpět.
"Hlásí odlet raketoplánu," řekla mu vychouška. "Octavie, tvoje prázdninové výhody jsou zrušené."
Kirby po mně střelil vítězným pohledem a vyšel za ní ven. Musela jsem vynaložit poslední kapičky sil, abych počkala, než odletí poslední várka, a já mohla jít pro Anču. Přinesla jsem to zpátky do cimry ve zdravý ruce. Zarach mi skoro ani nevadil. Stejně nebylo kam jít. A ta sviňka byla v bezpečí. "Všechno bude v cajku," utěšovala jsem ji.
Ale nebylo. Ta hezká sestra hezká nebyla. Měla ostříhaný pačesy kam až to šlo. Střídavě bledla a rudla. Elizabethin obličej byl bílý jako stěna a už tak zůstal. Jak jsem se na ni tak dívala, neřekla bych, že bude ještě někdy brečet. Není to prostě paráda, co s váma jeden semestr školy udělá?
Zarach nezarach, musela jsem se dostat ven. Vzala jsem si učení a usadila se v prádelně. Napsala jsem dvě seminárky, přečetla čtyři učebnice a podobně jako Elizabeth jsem si přepsala všechny poznámky. Ostříhal mi vlasy. Ona i já jsme sváděly chlapy, a proto se to stalo. Tvůj otec se tě snaží chránit. Tak pojď pěkně k tatínkovi. Pustila jsem všechny ždímačky najednou, abych neslyšela svoje myšlenky a psala jsem ty seminárky.
Vydržela jsem to tak až do posledního dne volna, kousala jsem se do rtů, abych nemyslela na blba Kirbyho, ty sviňky a tak vůbec. Elizabeth se sestrou přišly za mnou do prádelny, aby mi oznámily, že její ségra se prvním raketoplánem vrací. Rozloučila jsem se s ní. "Doufám, že se budeš moci vrátit," řekla jsem, ale bylo mi ouplně jasný, že vypadám jako naprostej idiot, protože jsem věděla, že být ona, nic by mě k tomu nepřinutilo.
"Vrátím se. Hned, jak odmaturuju."
"To jsou jenom dva roky," povzdechla si Elizabeth. Před dvěma lety měla stejně hezkou tvář jako její sestra, vsadím se. Za dva roky bude její sestra pro změnu vypadat jako ohřátá mrtvola. To teda musí bejt děsná sranda, vyrůstat tam u nich ve vocasu, kde je z vás v sedmnácti troska.
"Elizabeth, vrať se se mnou," naléhala.
"Nemůžu."
Čas blití. Vrátila jsem se do pokoje, uložila se na palandu s kopou učebnic a začala číst. Sviňka ležela u nohou postele s vyšpulenou růžovou frndou vystrčenou do vzduchu. Vyškrábala se mi do klína a uvelebila se tam. Zvedla jsem ji a ona se nijak nebránila. I když žila u mě v pokoji, nikdy jsem ji neočekovala zblízka. Teď mi došlo, že se nemohla bránit, i kdyby chtěla. Měla malý tlapky a neměla žádný drápy. Neměla ani žádný zuby, jen měkkou, růžovou tlamičku, která byla ve srovnání s otvorem na druhé straně asi pětkrát menší. Nedokázala jsem s jistotou říct, jestli nebyla vyhoněná feromonama. Možná byla přitažlivá jenom tím, že se nemohla bránit. Nemohla bojovat. Ani kdyby chtěla.
Položila jsem si jí zpátky do klína a zkusmo jí kousek zajela prstem do díry. Pak jsem opatrně zajela hloubš.
Zavřískala.
Vyškubla jsem ruku, sevřela ji v prst a narvala si jí do pusy, abych sama nezakřičela. Úděsný, strašný a zoufalý zvuk plný prosby o slitování. Bezmocný. Beznadějný. Zvuk, jaký asi musí vydávat žena, kterou znásilňují. Ne. Ne. Horší. Zvuk, jaký vydává dítě. Napadlo mě, že něco takovýho jsem v celym svým životě neslyšela, ale hned jsem si uvědomila, že to je zvuk, který jsem slýchala celej semestr. Feromony. Ne. Kdepak, je to něco daleko přitažlivějšího než nějaký chemikálie. Nebo je snad strach taky chemický?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ethan Ethan | Web | 19. listopadu 2011 v 17:55 | Reagovat

Srpen? To ještě není tak zlý. :D Věř mi. :D *u něj je to duben, ale koho to točí?*
Zvratky (a kanci!) a zoofilie. :D Hezký. xD :D A šílený. :D Což je fajn :D
Musí potěšit vědomí ,že za dva roky budeš vypadat jako ohřátá mrtvola. Vlastně... je jedno za jakou dobu, prostě to potěší. :D nooo nic. :D
Vážně předposlední kapitola? To je škoda. :( :D Na druhou stranu... Jsem zvědavá. :D
Beztak je. :D Nebo možná není chemickej, ale ve výsledku je. No nic. :D Radši :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama